Vidět dál než za černý les

Nevím, čím svého času popudil Pavel Hejátko hlídací psy poezie víc: zda svým zjevem, či svojí poezií. Kombinace obého však na ně působila jako červený hadr na býka. Jako správný pionýr se náhle vynořil z lesa a začal se rozhlížet po krajině. Koho by tehdy napadlo, že Hejátko bude jedním, ne-li vůbec prvním zvěstovatelem hluboce angažované poezie, která zvlášť tehdy a vlastně i dnes u mnohých strážců čistoty a neposkvrněnosti poezie, u hlídačů mumifikované rozpadající se mršiny potomků veršovánek devatenáctého století budí nelíčený odpor. Jako každý průkopník tak i Pavel Hejátko byl odmítán a vysmíván pro obsah svých veršů, pro neestetičnost své poezie, která bourala zkostnatělé představy básnických dinosaurů, uváděla je však rovněž v nejistotu, zjeví-li se po Hejátkovi někdo další. Hle, netrvalo dlouho, a když se dnes rozhlédneme kolem sebe, po čeřících se vlnkách tolik populárního českého literárního rybníčku, s překvapením můžeme zjistit, že s angažovaností jakožto pojmem, který hledá nový obsah a angažovanou literární tvorbou, se roztrhl pytel. Právě Pavel Hejátko je jedním z nekonečné řady dokladů, že ten, který vidí dál než jen za černý les, bude vždy a napořád i tím, komu je určeno nést břímě nepochopení a pohrdání. Na pozadí rodících se událostí, které snad ani dosud nemají pojmenování, se může utvářet poezie zcela nová, taková, jež ani vzdáleně nebude připomínat poezii včerejší a marné pak bude lkaní po starých časech. Mám radost, že i Psí víno bylo jedním z časopisů, kde se mohly čtenářům představit Hejátkovy verše a to v podobě hozené rukavice. Jednou z úloh literárních časopisů je uchovávat dílo pro budoucnost. A budoucnost nám také vyjeví, zda nastolená Hejátkova tvorba zhyne na úbytě, nebo zda najde své následovníky. Prozatím se zdá, že se má čile k světu.