Pavel J. Hejátko
Pavel J. Hejátko se narodil 30. září 1975 v Rakovníku, ale dětství prožil na Vysočině, která se stala jeho trvalým domovem i zdrojem inspirace. Po několikaleté pauze strávené zpět v Rakovníku (1989–1993) se v osmnácti letech vrátil na Vysočinu, kde žije dodnes.
Od dětství tíhl k umění – nejprve k hudbě, později k literatuře. V letech 1993–1997 působil v několika death metalových a death-grindových kapelách, z nichž nejznámější byla Agony Conscience, která vydala tři nosiče, včetně debutového alba Look into the silence (1996), s celkovým prodejem 25 000 kusů po celém světě.
Po rozpadu kapely v roce 1999 vydal svou debutovou básnickou sbírku Hlenobytí (samizdat 1999, oficiálně 2002) a začal se věnovat politické publicistice a aktivismu. Publikoval na webech SvetNamodro.cz, Koukat.cz a Rastaman.cz, přeložil do češtiny rastafariánskou bibli Holy Piby a stál u zrodu rastafariánského hnutí v ČR.
Rok 2001 byl klíčový: Hejátko se setkal s Karlem Sýsem a Alexejem Mikuláškem z Unie českých spisovatelů a literárního okruhu Obrys-Kmen, kteří se stali jeho uměleckými i lidskými mentory. Od roku 2003 do roku 2018 psal pro odborný časopis Tetování a získal několik literárních ocenění. Od roku 2006 si je lidsky blízký s generačně odlišným (1960) ostravským samorostem Ivanem Švandou z literárního spolku Protimluv.
Už na přelomu milénia si svými společensky kritickými texty a protestními postoji vysloužil označení „ideologicky závadová osoba“. Navzdory tomuto nálepkování absolvoval mezi lety 1999 až 2018 přes 500 koncertů, autorských čtení a recitálů. Během těchto vystoupení se paradoxně objevoval i po boku osobností ze zcela opačného názorového spektra, jako jsou Hutka, Merta, Noha či Lutka. Výrazný posun v jeho tvorbě nastal v roce 2009, kdy začal své básně propojovat s hudbou a vydal se na dráhu písničkáře. Jeho hudební i občanský postoj vyvrcholil v roce 2020, kdy napsal píseň Vir. Ta se rychle stala neformální hymnou pro mnoho lidí, kteří nesouhlasili s oficiálním postojem k agendě Covid-19. Události spojené s touto písní a jeho tehdejšími postoji pro něj však měly vážné následky. Znamenaly v podstatě úplné vytlačení z oficiálního kulturního prostoru a přinesly řadu radikálních postihů, které citelně a trvale zasáhly do jeho osobního života.
Hejátko je považován za mimořádný talent své generace – po Karlu Krylovi jeden z těch, kteří stáli u zrodu tzv. polistopadové angažované poezie. Jeho texty a protestní písně se vyznačují konkrétností, hravostí a novotvary, čímž přesně pojmenovávají problémy, které ostatní přehlížejí. Na začátku května 2025 napsal manifest Žaluji vás, jehož význam mnozí přirovnávají k Chartě 77 nebo k Dvěma tisícům slov. Manifest zaznamenal obrovský ohlas – jen na sociálních sítích si jej ztotožnilo k milionu lidí, a získal několik desítek tisíc sdílení, komentářů a výzev ke spolupodepsání.
Za svou sólovou kariéru vydal osm básnických sbírek (včetně jedné bibliofilie) a dvě hudební folková alba. Jeho kniha A mory dnes dosahuje v antikvariátech a na aukcích cen až 20 000 Kč.
Mezi jeho stěžejní veřejná vystoupení patří koncert ve studentském klubu Damuza (2001, zachycen režisérem Petrem Zahrádkou), časosběrný dokument režiséra Ivo Macharáčka (2005, zatím nedokončený) a vystoupení v kultovním klubu Plíživá kontra v Jeseníku (2006, vyšlo na DVD). Jeho zatím poslední písní je skladba Otčina z konce roku 2024, reflektující Hejátkův vztah k současné České republice.
Od roku 2015, kdy vyšlo jeho debutové album Vlaštovky v petroleji, píše střídavě rurální a milostnou poezii. Mimo uměleckou činnost prošel mnoha dělnickými profesemi – byl streetworkerem, vazačem knih, knihovníkem, lepičem kolků na alkohol, zahradníkem, výrobcem stavebních palet, kopáčem příkopů i nočním vrátným.
Dnes je Pavel J. Hejátko vnímán jako fenomén, jehož dílo i životní příběh přesahují rámec běžného umělce a výrazně nastavují celospolečenské zrcadlo minimálně stran svobody slova a svobody po projevu.