Co je za hranou…

Tentokrát tu nehodlám sáhodlouze rozvíjet teorie o tom, kam a proč směřujeme, ani uvádět hypotézy, jaká máme z nastalé situace východiska. Místo dlouhých úvah zde publikuji další ze svých villonských balad, a vás, milí čtenáři, poprosím o jediné: Zkuste jí věnovat více než pár letmých vteřin svého času. Věřím totiž, že v ní dokážete najít různé náměty k diskusi i k zamyšlení. Za to vám všem předem děkuji.

Mizí-li tóny…

Byla to země, kde se malost cení,
a v níž růst mohou jedině ti křiví.
Vzdělaný bard se dočkal zatracení.
Zamkli mu ústa, z kytary je dříví.
Ač podlí šíbři, přesto důvěřiví
byli až příliš, co se trůnu týká.
Adorovali totiž panovníka
rozumu mdlého, jenž se tomu diví,
že na latríně sedí bez publika.
Mizí-li tóny, takt je odpudivý.

Do vousů šeptal ve svém oplocení,
že zbyly schránky, ale žádní živí.
Vedli ho chodbou lotři propocení,
smáli se, že se hudbou neuživí.
Vzali mu nástroj zmetci neduživí,
prý ať si hezky v izolaci zvyká,
že kromě zámku zmizí mu i klika.
Proradné skety. Trpaslíci mstiví
chtěli by vidět, jak, zlomený, vzlyká.
Mizí-li tóny, takt je odpudivý.

Nic svoje zuby tolik nevycení
jako zášť podlých, kteří jsou i chtiví,
když vidí, že jsou kousek od zřícení.
Vzkázal jim, že je v pekle nenavštíví.
Eden je ve tmě. Vládne mamon všivý.
Kde had své kůže příjmením se zříká,
on křestním jménem nadzvedává víka,
pod nimiž v kázni bují cizí vlivy.
Že se vás jeho příběh nedotýká?
Mizí-li tóny, svět je odpudivý.

Psal bez vulgarit, jak že hloupost vzniká.
O zradě pěl, a hřbetu podvodníka:
Ten zuří nejvíc, kdo na sebe civí.
Označen cejchem nikam neutíká:
Mizí-li tóny, svět je odpudivý…

P. S. V pondělí vyjde můj pravidelně publikovaný text, tentokrát nazvaný „Diskuse proti dogmatům“…