V prachu dvaceti let

Úvodem
Dostal jsem rukopis Hejátkových básní pouhých několik hodin před odchodem do špitálu, kde jsem se měl podrobit jakémusi chirurgickému zákroku. Autor po mně chtěl, abych mu k nim napsal pár slov… Snažím se vyhovět a čtu ty jednotlivé verše tempem pro mne neobvyklým, zároveň zprvu také navíc nervózní z toho, co mě v nejbližších hodinách čeká. Jenomže ta nervozita ze mne při čtení postupně opadává. A po chvíli přede mnou kamsi mizí i vlastní choroba! Uvědomuji si, že to, co bolí mne, nelze srovnávat s tím, co rozbolelo autora. Je to oněch dvacet promarněných let, které se někteří v tomto státě chystali oslavovat. Ale chystali se k tomu opravdu jenom někteří. Většině není do jásání. Většina zase jednou vyčkává a myslí si své, opět bohužel napřed mlčky, jako tenkrát. Jako vždycky ostatně! Proto společnost potřebuje básníky. Ta popřevratová je na čas zdárně zamlčovala, vytěsňovala. Ale čas znovu nazrává a lidem se chce opět volněji dýchat. A my přitom víme, že předvojem skutečných změn byla vždy básníkova slova. Tam vlastně směřuje i tato útlá básnická sbírka.