Minirecenze Pavel J. Hejátko Tanec kostlivců

Další sbírka nonkonformního básníka, publicisty, filosofa a především „konopného vizionáře“ Pavla Hejátka je určena zejména příznivcům undergroundové poezie. „Nejopiercingovanější“ člověk u nás předkládá čtenářům po své prvotině Hlenobytí neméně vydatnou porci buřičství, která ani tentokrát nepostrádá rozmanitost. Hejátko apeluje, varuje a hřímá, ale jeho verše jsou oproštěné od zbytečného patosu. Jeho kritika není mravokárná, ale poukazuje na elementární aspekty interakcí v naší společnosti. Bere si na paškál pokrytectví, manipulaci s davem a v neposlední řadě konzumní způsob života. Nejlépe tuto snahu vystihují verše: „to, z čeho mám vlastně/ strach, je jedině krach,/ něčeho – čemu se říká/ lidství“. Poezie Tance kostlivců je bezprostřední, přičemž jí nechybí hravá lehkost veršů ani pestrá škála výraziva. To sahá od mluvy ulice až k slovům filosofických traktátů. Hejátko není v žádném případě veršotepec lyrického ražení, který by si hrál se symboly a metaforami a skládal by slůvka v dech beroucí spojení. Právě naopak, touží po rozbouření lidské lhostejnosti svým úderným, provokujícím křikem nespokojence stojícího proti všem. Nebojí se nazývat věci tak, jak je vidí, a nahlíží na okolí rozčarovaným pohledem zhrzeného idealisty. A není to pohled veselý: „jsme mrtvé děti revoluce,/ která nikdy nebyla,/ nad hříchy – myjeme si/ ruce – stará pravidla.“