Pavel J. Hejátko – Pomníky z asfaltu

Před dvěma lety se na stránkách Nekultury objevila recenze na první dvě básnické sbírky Pavla J. Hejátka a v následném rozhovoru autor ohlásil, že pracuje na další. Nedávno skutečně vyšla. Čím se liší, nebo naopak neliší od básníkovy předešlé tvorby? pavel-j-hejatko Pavel J. Hejátko byl v roce 2001 nominován na objev roku v ceně Magnesia Litera a jeho poezie stále stojí za pozornost. Nechrlí několik sbírek ročně, svá díla zjevně nechává dobře odležet a dozrát – a je to na nich znát.

Pomníky z asfaltu mají stejně jako starší sbírka Tanec kostlivců formu jakéhosi pásma, jsou však kratší, a tak je snáz můžete přečíst na jeden zátah. A tento způsob čtení je zřejmě ideální, protože při něm nejlépe vynikne intenzivní atmosféra textu.

Hejátko se stále drží politické a sociálně-kritické tematiky i svého „disidentství“, a příliš nezměnil ani básnické postupy – volný verš protkává rýmy i jinými zvukovými shodami, využívá neobvyklá slova a ta obyčejná ozvláštňuje alespoň pozicí ve verši nebo využitím zdánlivě nesmyslné interpunkce. Tentokrát se ale nechal mnohem více inspirovat lidovou písní, a vnesl tak do básně zvláštní nadčasovost, hudebnost a občas až baladickou notu.

Stále pojmenovává problémy a kritizuje různé aspekty polistopadové společnosti, ale jako by se za nimi už jen ohlížel jako za ztraceným dětstvím.

A právě v ní spočívá největší rozdíl mezi předchozími sbírkami a Pomníky z asfaltu. Dříve pochmurnými vizemi minulosti i současnosti neustále pronikaly anarchistické, energické výkřiky vzdoru a touha něco změnit, nebo alespoň někoho „probudit“. Nová sbírka proti tomu působí až odevzdaným dojmem: stále pojmenovává problémy a kritizuje různé aspekty polistopadové společnosti, ale jako by se za nimi už jen ohlížela jako za ztraceným dětstvím. Za básníkem-revolucionářem je náhle mnohem více vidět básník-člověk, tak trochu předčasně zestárlý, unavený a rozčarovaný. „Když běhali jsme bosky,/nebyly z nás/ ještě skeptické trosky,“ shrnuje to velmi jasně přímo v textu.

Ať už se čtenář s touto rezignací ztotožní nebo ne, rozhodně musí ocenit Hejátkův přirozený básnický talent a odvahu, s níž skladbu zkomponoval. Přestože se v dlouhém souvislém pásmu nevyhnul hluchým místům či opakování jednotlivých myšlenek a občas se nechal strhnout zvukem svých slov na úkor sdělnosti, při celkovém pohledu jednoznačně převáží klady. Pomníky z asfaltu představují ojedinělou generační výpověď a zároveň skutečné básnické řemeslo, a tudíž stojí za přečtení.

Hodnocení: 85 %

Ukázka:

Porážky na jatkách
slepými náboji,
slavíme silnými nápoji,
věru je – na co zapomínat!
Z čeho se zodpovídat?
Vše zavčas spáleno!
Bunkry pod kancléřstvím
zdárně zaminovány.
A hrdinové revoluce?
Na Nobelovu cenu nominováni…

Proč musíme zase
přestříhávat ploty?
Bojovali jsme pro ty,
za které se nyní stydím.
Má největší chyba?
Jedinkrát jsem uvěřil!
Již si dám pozor!
Spořádaně – nenápadně – mizím…