Pavel J. Hejátko – V prachu dvaceti let…

Jen několik měsíců po poslední sbírce Pomníky z asfaltu (jejíž recenzi si na našich nekulturních stránkách můžete přečíst) vyšla Pavlu J. Hejátkovi další drobná knížka nazvaná V prachu dvaceti let… Shromažďuje zde verše, které vznikly v průběhu roku 2009 jako reflexe dvacátého výročí sametové revoluce. Kdo jiný by koneckonců měl na podobnou událost reagovat než jeden z mála českých politických básníků?

Charakter této příležitostné sbírky je dobře patrný už při prvním pohledu na samotnou knihu. Formát i grafická úprava textu jsou stejné jako u předchozí sbírky Pomníky z asfaltu, což naznačuje blízkou spřízněnost obou děl, a chmurné černošedé ladění obálky zase vypovídá o převládajícím pocitu, který verše uvnitř naplňuje.

Autor totiž nenapsal žádnou jásavou ódu na revoluci (a při pohledu na celek jeho díla by to snad ani nikdo neočekával). V básních se mísí nostalgické vzpomínky na naděje, jež události před dvaceti lety vzbudily, a hořké zklamání ze skutečného vývoje polistopadové politiky i společnosti.

Pocit osobní prohry a křivdy je zde ještě mnohem silnější než v dřívější sbírce, Hejátko v sobě náhle nenachází téměř ani špetku obvyklého šibeničního humoru. Zůstává jen ostrá kritika a přiléhavé metafory, jimiž dokáže dobře vystihnout současný smířlivý postoj společnosti ke „starému režimu“. Pocit osobní prohry a křivdy je zde ještě mnohem silnější než v dřívější sbírce, Hejátko v sobě náhle nenachází téměř ani špetku obvyklého šibeničního humoru.

Ačkoli jsou však jeho postřehy trefné, celkové ladění je snad až příliš bezvýchodné. Jako řešení Hejátko nabízí anarchistické obrazy střelby (mnohdy sebevražedně zaměřené proti sobě), ty však působí dojmem osamělého a prázdného gesta, které neladí s reflektivním, intimním charakterem sbírky. Mnohem autentičtěji vyznívá náznak čistě osobního smíření s dějinami a zralé vyrovnanosti v několika závěrečných verších. Možná je předzvěstí dalšího Hejátkova vývoje – ale to ukážou až další díla.

Hodnocení: 90 %

Ukázka:

Zapomněli jsme na ostnáč
a zpíváme si La vida,
posloucháme Michala Davida
pár let po jeho Krocích…
I hvězdy k ránu lžou,
tak co s tím?
Jediná možná cesta
je neprůstřelná vesta
a???
Zastřelený stín?