V prachu dvaceti let…

Co je na světě nejtěžší? Být mladý anebo důchodce – tím spíš obojí; můžete prd, když se vám uráčí vrchnost naslouchat. Básník Pavel J. Hejátko bývá pro razanci svých básní přirovnáván ke Karlu Krylovi; svou deziluzí mluví mnoha lidem bez rozdílu věku z duše. O tom, že něco hapruje ve státě českém (stát dánský nechejme v klidu, tam zas mají jiné starosti), svědčí skutečnost, že P. J. Hejátko byl pro své umělecké aktivity vyšetřován státní bezpečností BIS a byl na něj státními orgány vyvíjen nátlak, hraničící s úředním psychoterorem. Nějak nám ta chudobka kultury vadne. Zdá se, že proklamace o kulturnosti nynějšího státu jsou takto pouhý žvást. „Pozvolna popadá podzimní listí/ blahem se tetelím/ ne nejsme Jehovisti…“ anebo „…Revoluce-nerevoluce!/ Dál bych se s ní rval,/ dokud by mi stál/ a osud v tomto směru přál…“ anebo „Zapálím svíčku,/ při mrknutém víčku/ a s nostalgií se/ zaposlouchám do melodie:/,Ať mír dál zůstává touto krajinou…’“ Básníkovi můžete vytknout zaujetí poezií, ale ne stranickost, i když jsme názorů zdánlivě šílených. Na výsměch nedošlo, v tom buďte bez obav – ovšem tázavost i sarkasmus zastoupeny v míře naplněné a hojné. Nakonec se zjistí, že měl básník pravdu; to, co působí jako imaginovaná expresivita, je vypjatá možnost reality. Umění a trh jsou dvě zcela odlišné záležitosti.