Hrdost mezi řádky

… “Tak jsem konečně dokončil svoji sbírku, paní Müllerová,” oznámil jsem ironicky své milé polovičce cca před dvěma měsíci. Sbírku poezie, jejíž pracovní název byl ještě v době, kdy jsem začal psát její první verše (na podzim roku 2005), Práva kajícníků. Nakonec z historického hlediska zvítězil název druhý, kterýžto jsem měl v záloze – Pomníky z asfaltu. Však ona historie sama prokáže, který z nich byl příznačnější. Verše vznikaly takřka samovolně, vždyť dějiny promlouvaly slovy Kainů, Ábelů i Jidášů – stále/pořád a bez ustání… Minulost nám média, noví inkvizitoři (Štětina, Mejstřík, Havel, Benda, Vondra atd.) a mnozí další upravovali na počkání a zvláště mladí jim to spolykali, jako jsme my zamlada polykali zase tehdejší pravé “pravdy”. Zdegenerovaní zámořští spojenci nám nabídli ochranu a my jsme ten děravý kondom opucovali/umyli Jarem a ještě navlékli na naše zakrnělá přirození… Po kouzelné propagandistické frašce s volbou prezidenta, kde se jednoznačně ukázala krása a pravý význam slova demokracie, nám bylo opět novou formou a v nové režii (vítězů) připomenuto čtyřicáté výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Ovšem o vstupu (a to přesně po oněch čtyřiceti letech) nového zločineckého uskupení na naše území se ten den již nehovořilo – škoda… Jak jinak. Historici ve věku 30 let nám vypravovali o padesátých letech 20. století a revidovali tzv. socialistický a komunistický systém. Do toho všeho přišel pád amerického snu a to v celém svém půvabu. Naši hrdinové, naše vzory – naši spojenci zjistili, že kapitalismus a jeho ekonomika ve formě tržního hospodářství má svá úskalí a že slůvko tržní může namnoze znamenat také tržnou ránu… Tuzemská politika zase ukazovala koupěschopnost skutečně čehokoli, včetně informací, poslanců, ideologií a vlastně i lidských osudů samotných… Myslím, že tohle je ta pravá pluralita, o které jsem tolikrát slyšel v lednu 1990. Těsně předtím nám bylo nalháno, jak se Rusko opět agresivně vrhlo na nebohou/bezbrannou a věru nic špatného nekonající Gruzii a pár bezvýznamných božských hovádek to dokonce přirovnávalo k našemu roku 1968. Konec prázdnin byl pro mne ve znamení výslechu číslo 11 a brněnský Cejl se tak pro mne stává pomalu druhým domovem. Vážně se těším, až přijde z Bruselu ona již dnes navrhovaná směrnice o trestním postihu podpory terorismu (v což bude započteno i levicové smýšlení a odpor ke kapitalismu obecně) a já budu střídat jeden kriminál za druhým… I tak však musím bohužel konstatovat: jsou to slabí soupeři, být já u moci, už se houpou na nejbližších břízkách… Nedávno jsem měl čtení v Třinci ve škole a mým veršům tleskalo asi 5 minut nějakých 90 mladých lidí (dohromady 3 třídy čtvrťáků zdejšího gymnázia, kteří měli mé vystoupení místo hodiny českého jazyka). Uvědomil jsem si tam, že ještě máme jako národ šanci, ale že je zapotřebí nedopustit nechat vymýt mozky této generaci. Z mé Vysočiny vylezl z nory chytrý, ale Becherem nasáklý Miloš Zeman a prokázal tak pravdivost Senekova citátu: “Na moc se i v ne-moci nezapomíná”. A tak se těším na křest své nové knihy a na další události, které jen potvrdí pravdivost jejího obsahu a budou inspirací knihám dalším… Ostatně až mě jednou zavřou skutečně – budou to nikoli knihy veršů, ale knihy soudních důkazů…

Příběhy síly vážené
na obou březích.
Jsem žoldák připravený
v zákopu u střílny.
Dojednané příměří,
během něhož se střílí i když
polnice zdánlivě zejí prázdnotou.
Slavíme sliby s nahotou.
A marškumpanie vyráží
na další pochod.
Potratem je nečekaný porod
ve špíně ovčárny…